AKTUALITY - REPORTÁŽE - POZVÁNKY
NÁZORY - KOMENTÁŘE - DISKUZE

Email info@nasekosmonosy.cz
Telefon 725 244 482
Facebook Naše Kosmonosy Naše Kosmonosy
 

Naše Kosmonosy

  • Zvětšit písmo
  • Původní velikost písma
  • Zmenšit písmo
Home Extra Víchovské cyklotoulání 2012 přineslo 121 kilometrů

Víchovské cyklotoulání 2012 přineslo 121 kilometrů

Email Tisk PDF

cyklo1Na místě všichni včas, a já osobně také s cyklobotami v autě, všechno mohlo vypuknout! A taky vypuklo. V sobotu, dne 30. června 2012, se na fotbalovém stadionu ve Víchové nedaleko Jilemnice sešlo přes dvěstě cyklotoulačů, aby se aktivně zúčastnili jubulejního10.ročníku Víchovského cyklotoulání. Tento "výlet" měří normálně kolem osmdesáti kilometrů, jubileum si ale žádá pořádnou oslavu - proto letos na cyklotoulače čekalo kilometrů sto. A někteří z nás jsme měli po večerním dojezdu na stadion v nohách kilometrů 121. Ale pěkně popořádku.

Je sedm ráno. Naše čtyřka ve složení Tomáš - Milan - Mirek a já se scházíme na parkovišti ve Víchové, připravujeme kola, oblečení, svačiny, a vyrážíme na prezenci. Pár minut poté jsme již všichni na cestě. Z Víchové vyrážíme po hlavní silnici směrem na Harrachov. Počasí je příznivé, teplé (až moc, předpovědi přesahují 33 stupňů), ale nejsou vyloučeny ani místní přeháňky.

cyklo2Začátek pohodový, až na to, že jsem si ve Vysokém vzpomněl, že jsem na startu slíbil zavolat kamarádovi Martinovi. Polil mě studený pot, své opomenutí jsem připsal na vrub mentální únavě související s narůstajícím věkem - a hned jsem Martinovi zavolal. Byl kousek za námi. Po dvaceti kilometrech přichází první občerstvovačka poblíž benzinky u hlavního tahu na Harrachov, vedro se mění na saunu - začíná celkem vydatně pršet. Cyklotoulači se schovávají pod stromy či střechy blízkých stavení, Milan na chytrém telefonu ladí výhled počasí a hlásí, že do sto dvaceti minut je po dešti. Po chvíli tedy i přes déšť vyjíždíme a začíná drsné stoupání, které končí až na Čertově hoře. V sedle pod ní pauzujeme a děláme první fotografii, na které chybí Mirek, který nás fotil Smile) Je po dešti, opět se klube slunce, z lesů se páří. Teplo se vrací.

Na Čertově hoře jsem snad poprvé v životě, nakonec jsem si téměř ani nevšiml, že jsem na vrcholu. Sjíždíme dolů, a na Studenově dáváme občerstvení u kiosku. Dojíždí nás Mirek, nálada v týmu je výborná. Čekají nás Ručičky a pak stoupání na Dvoračky. Za normálních okolností bychom na Dvoračkách jedli, ale dostali jsme jakési slevové kupóny do restaurace na Horních Mísečkách, takže dnes ne. Cesta na Dvoračky sice těžká, ale bál jsem se toho víc. Nohy si zatím hodiny našlapané na spinningu pamatují. Na Dvoračkách na sebe zase čekáme, ti odvážnější z nás si dávají pivo. Já mezi ně nepatřím, vím, jak mi potom tuhne (levá i pravá noha). Konečně se potkávám s Martinem a prohodíme pár slov.

Sjezd z Dvoraček drsnej, a to tak, že velmi hodně. Z naší čtyřky jsem evidentně největší posera, spíše však preferuji názor, že jsem jediný, komu ještě zbyl rozum a aspoň kousek pudu sebezáchovy. Jenže - jak rychle mi kolegové ujeli, tak rychle jsem zapomněl odbočit a najel asi pět kilometrů úplně jiným směrem. Když konečně chytím mobilní signál a podaří se mi dovolat Milanovi, otáčím a tým dojíždím. No, čekají na mě. A to ještě při sjezdu dolu potkávám Helču, která supí nahoru na Dvoračky v opačném směru - její Aleš se tam už se zbytkem jejich týmu utábořil. Místy drastické klesání se mění ve stoupání na Horní Mísečky, začínáme mít hlad. V restauraci na parkovišti nebyli - řečeno slovy klasika - na takové zájezdy připraveni. Obsluha nejen že nestíhala a zmateně pobíhala zleva doprava a zpět, ale zejména neoplývala přílišnou ochotou a většinu přítomných vítala slovy, že si tedy budou muset počkat. Odjeli jsme tedy pryč s tím, že se najíme při nejbližší příležitosti. Ta nejbližší příležitost se ale rovnala frontě na jídlo, takže jsme podlehli Mirkovu nápadu najíst se ve Špindlu, kde zná dobrou restauraci. Cesta do Špindlu ale vedla jinudy, řešili jsme Mirkovo porouchané kolo, trnul jsem při pozorování ostatních cyklotoulačů a cyklotoulaček, kteří při sjezdu na štěrku dosahovali takových rychlostí, až mě bylo špatně za ně - a pak jsme odbočili opět do lesa a na kameny a tam jsme si mohli o restauraci nechat jen zdát. Milan jel první, já za ním s Tomášem, Mirek za námi. Tomáš, vybaven svou za každých okolností spolehlivou navigací, preferoval pokračování v jízdě před čekáním na Mirka, a ačkoli na zemi zářila žlutá šipka jak hrom, rozhodl se ji ignorovat a následoval hlas svého navigačního zařízení. Tady mi tedy ruply nervy a o samotě při čekání na Mirka jsem si slíbil, že se chytnu nejbližší projíždějící skupiny a budu pokračovat s nimi. Tomáš se nevracel, zespoda přisupěl jen Mirek, nikdo další. Rozhodli jsme se sjet dolů do Špindlu, pak volal Tomáš, kde jsme. Po čtvrthodině čekání na mostu u přehrady ve Špindlerově mlýně jsme se opět setkali ve třech, bez Tomáše, který plánoval napojit se na správnou trasu sám. Mirek se zde rozhodl nás opustit a s 55 kilometry na tachometru odjel směr cíl Víchová. No, čekalo ho ještě skoro třicet kilometrů. Nás padesát. Tedy to jsme si aspoň mysleli.

My s Milanem jsme jeli dál, čekalo nás nejpříšernější stoupání, jediné, kde jsem slezl z kola a tlačil. Kolem sauna, teplota na tachometru se dotýkala čísla 34. Zapařené sluneční brýle, kterých jsem toho měl plné. Další část cesty už byla příjemnější, pak však - před druhou, a poslední občerstvovačkou ve Strážném, při klesání z Krásných plání, došlo k dost tvrdému držkopádu, jehož přímým účastníkem jsem byl já osobně.. Zaregistroval jsem, jak na mě Milan volá, že to je hodně prudký sjezd, ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl, že to zvládnu. Nezvládl. Předním kolem jsem se zasekl mezi kameny, reflexivně jsem zmačkl brzdy a letěl přes řidítka. Jedna bota se mi vypnula, a dopadl jsem přesně na hlavu, ještě že jsem měl helmu. Trošku odřená noha, trochu loket. Napůl zaprášený nasedám na kolo a s povděkem kvituji onu občerstvovačku. Navíc tady na nás čeká Tomáš.

cyklo3Asi po půlhodině vyrážíme směr Černá hora. Na zemi vidíme žlutě nastříkané sluníčko se šipkou doprava a lebku se zkříženými hnáty se šipkou ukazující do příkrého stoupání, kde v opačném směru každý vaří brzdové špalky. Lebku kolegům vysvětluji jako zákaz vjezdu a jedeme po sluníčku. Trasa pěkná, příjemná, ale dlouhá, strašně moc dlouhá. Po dojezdu se dozvídám, že to žluté značení na silnici jen dávalo nabídnout, jestli se chce někdo zničit, nebo jet "na pohodu". Pořád jsem čekal, kde vyjedeme. Jaké bylo zklamání, když jsme snad po hodině vyjeli u chaty Svornost a pak pokračovali ke Kolínské boudě. Od ní jsme stoupali k Černé hoře, kromě jednoho strmého úseku jsme to vyšlapali v sedle. Po českém způsobu opět fungovalo občerstvení na Černé hoře. Nebylo. Ono to lze pochopit. Sobota, první prázdninový víkend, i na vrcholu 30 stupňů tepla, tak proč mít v pět hodin odpoledne otevřeno, že? Po krátké pauze jsme si užili sjezd po silnici až do Jánských lázní. Trval skoro deset minut, to byla paráda. Sraz jsme měli u hospody, tam už jsme se ale nepotkali s Milanem, který jel napřed a ... zbloudil. Další chybu jsem udělal já, a to zcela zásadní. Maje v hlavě fakt, že trasa je v této části "jen" otočená, jsem s Tomášem sjel až dolů do Černého dolu a pokračoval po staré trati, kterou jsme jeli minulé minimálně dva roky. Pokoušeli jsme se najít i Milana, když už jsme ho pomocí telefonních vln našli, on zase nenašel sebe - zkrátka nevěděl, kde je.

Jeli jsme tedy jen s Tomášem, nyní jsme pro jistotu jeli dle kombinace mé paměti a jeho navigace - a jelikož jsme už zde překročili sto najetých kilometrů, hledali jsme nejkratší cestu do cíle. Na oficiální trasu jsme se napojili až ve Valteřicích, odkud se jelo až do cíle po hlavní silnici. Kousek před Hrabačovem mi trošku vypověděli poslušnost vazy v pravém koleni. Ale i přes bolest jsem se do cíle dostal - a na stadionku ve Víchové jsme se opět setkali i s Milanem. Guláš byl opět vynikající, nealko pivo také... po více než dvanácti hodinách na trase jsme si to zasloužili. Před půl osmou jsme se rozloučili, a já, pajdající na pravý pedál, jsem ještě musel tři kilometry do Jilemnice... na tachometru 121 kilometrů, dosud největší životní výkon na kole... těžký, ale krásný den...

cyklo1

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přidejte svůj komentář

Very HappySmileWinkSadSurprisedShockedConfusedCoolLaughingMadRazzEmbarrassedCrying or Very SadEvil or Very MadTwisted EvilRolling EyesExclamationQuestionIdeaArrowNeutralMr. GreenGeekUber Geek
Vaše jméno:
Komentář (zde můžete používat HTML tagy):
  Ověřovací kód. Pouze písmena bez mezer.
Ověřovací kód:
Tomáš Ferkl napsal(a) v Pátek, 11 Leden 2013 22:38
Byla to super akce. Díky za reportáž Davide
 
 

TOPlist

Archív


Kalendář

Detaily k pozvánkám jsou v rubrice Události a pozvánky.
 
 
facebook logoStaňme se přáteli na Facebooku. Stačí najít NAŠE KOSMONOSY a požádat o přátelství. Těším se na Vás!

 

 

 

Zpráva autorovi

Jméno:
Email:
Text zprávy:
Anti-spam dotaz: kolik je 1 + 2?

ODKAZY

Město Kosmonosy
Oficiální stránky města Kosmonosy.
Kosmonosy-kultura
Stránky Osvětové besedy a Muzejního spolku.
ZŠ Kosmonosy
Webové stránky ZŠ Kosmonosy.
MŠ Kosmonosy
Webové stránky kosmonoské školky.
SK Kosmonosy
Stránky Sportovního klubu Kosmonosy.
Mažoretky Pomněnky
Stránky mažoretek TJ Sokol.
Psychiatrická léčebna
Stránky Psychiatrické léčebny Kosmonosy.
SSK Cosmanos
Stránky Střeleckého klubu.
SDH Kosmonosy
Stránky dobrovolných hasičů Kosmonosy.
Kuželkářský klub Akuma
Stránky Kuželkářského klubu Akuma Kosmonosy.
ZO ČSCH Kosmonosy
Stránky kosmonoských chovatelů.
Knihovna Kosmonosy
Stránky kosmonoské knihovny.
Fonfusoviny
Co předcházelo zdejší rubrice Extra (aneb nejen městem živ je člověk).

Tato webová stránka používá cookies. Používáním této stránky souhlasíte s jejich využitím. Chcete-li zjistit více informací o cookies a jak s nimi pracovat, použijte tento odkaz.

Používáním této stránky souhlasíte s využitím cookies pro zajištění funkce nástroje Google AdSense.