Naše Kosmonosy

A povedly se nejen po stránce počasí, které v sobotu 27. dubna meteorology opět neposlechlo a nabídlo sice chladnější, ale pro sportovní výkony příjemné počasí. Rekordních 129 závodníků se sešlo pod Příhrazskými schody v srdci Českého ráje, aby si vyzkoušeli svou fyzičku a zvládli 300 metrový úsek s převýšením 80 metrů za co nejkratší čas. Turisté, kteří někdy šli červenou Zlatou stezku Českého ráje, dobře vědí, o jaké místo se jedná.

Ono se sice řekne schody, ale je to kombinace nepravidelných kamenných schodů, kořenů, krátkého úseku kovových schodů a všude přítomného listí. Těch několik málo minut, kdy závodníci schody zdolávají, ale nabízí takový adrenalin a test fyzických a zejména psychických hranic každého jedince, že letos pořádající Horolezecký oddíl z nedalekého Mn.Hradiště oslavil již 35.ročník této akce. A vzrůstá i počet bláznů, kteří se poslední dubnovou sobotu přijíždějí zcela dobrovolně zničit. Bláznů doslova všech věkových kategorií – jedinou podmínkou pro start je totiž ta, že dotyčný umí chodit.

Z naší rodiny umíme chodit čtyři, ta naše nejmenší, které bude brzy pět, říkala jo, ne, jo, ne, jo, ne, až nakonec zůstala u „ne“ a svou formu se rozhodla ukázat až za rok. My ostatní jsme se zmáčkli. Anetka se startovním číslem 50 svou kategorii „žákyně“ s časem 5:00 minut vyhrála, stejně tak se dařilo mé ženě Daniele, která se startovním číslem 107 napsaným fixem na noze (protože došla startovní čísla ) vyhrála svou kategorii v čase 4:51 min. O tom, jaká kategorie to byla, zde nebudu psát, protože říkat ženám nad 35 let veteránky, to chce dost odvahy. Já si naopak jako veterán připadal, a ve své veteránské kategorii jsem skončil pátý, s časem 3:21 min. což je zároveň můj osobák (loni jsem skončil sedmý až osmý s časem 3:34). Paradoxní bylo mé na ruce napsané startovní číslo – 111 (jedenáctka je totiž mé životní číslo).

Určitě se letos projevily naše dva cvičné výběhy schodů týden a dva týdny před samotným závodem. Pravda, chtěli jsme trénovat více, ale letošní dlouhá zima, kdy ještě v první dekádě dubna byla trať částečně zledovatělá, toto znemožnila. Holky už napřesrok nemají moc co zlepšovat, i když se říká, že obhajovat je těžší, než vyhrát poprvé. Já své rezervy určitě mám a vím o nich. Jedna věc je ale zajímavá. Čím hůř se na trati cítím a bojuji s pocitem, že to vůbec nejde a že spíš jdu, než běžím, tím lepší mám v cíli čas.

Dneska už se plíce srovnaly, svaly zase pracují tak, jak mají, hlava má jasno, že letos už mě k běhu do Příhrazských schodů nikdo nedonutí. Ale o tom, že na konci dubna 2014 budu stát na startu se snahou ještě vylepšit svůj letošní čas, o tom nemůže být pochyby.  A děkuji horolezeckým nadšencům, že máme všichni tuhle báječnou šanci vyzkoušet, čeho jsme schopni.

Za fotky děkuju Lence Dolečkové.

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přidejte svůj komentář

Vaše jméno:
Komentář (zde můžete používat HTML tagy):
Ověřovací kód:
	Odeslat Náhled