AKTUALITY - REPORTÁŽE - POZVÁNKY
NÁZORY - KOMENTÁŘE - DISKUZE

Email info@nasekosmonosy.cz
Telefon 725 244 482
Facebook Naše Kosmonosy Naše Kosmonosy
 

Naše Kosmonosy

  • Zvětšit písmo
  • Původní velikost písma
  • Zmenšit písmo
Home Extra Můj první půlmaraton

Můj první půlmaraton

Email Tisk PDF

marathon photosNa začátku bylo hecnutí. „Když poběžíte vy dva, běžím taky,“ prohlásil jsem jednoho říjnového večera v nejmenované mnichovohradištské restauraci, kde jsem se po dlouhé době viděl se svými kamarády, s nimiž jsem před patnácti lety začal odvíjet film svého pracovního života. Od slov nebylo daleko k činům. Jen registrace a poplatek. To stačilo k tomu, abych se hrdě stal jedním z jedenácti tisíc běžců, kteří se přihlásili na pražský Hervis Půlmaraton 2012, který byl naplánován na sobotu 31.března 2012.

Jak už se to někdy stává, kdo chvíli hecoval, hecuje opodál. A hecovaný běží. No jo, zůstal jsem na to nakonec z naší trojky sám. S Petrem jsem se byl jednou proběhnout, nestačil jsem mu moc, to nemohu říci, ale nakonec moje pata vydržela a jeho ne. Bohužel pro oba.

Trénovat jsem začal pozdě. Myslím tedy běhat; na spinning jsem chodil a chodím pravidelně, ty nohy si tedy určité pohyby pamatují. Ty nohy si to pamatují! Určité pohyby se totiž nedají zapomenout ani přes zimu. Letmým pohledem do svého tréninkového deníčku zjišťuji, že letos poprvé jsem běžel až o Vítězném únoru; tedy pět týdnů před startem půlmaratonu. Přesto jsem – aniž bych to nějak přeháněl – naběhal před startem téměř sto kilometrů. Z toho ale byly tři patnáctikilometrové štreky. Na větší vzdálenost jsem si netroufal, to jsem si schovával až do Prahy. Cíl základní byl doběhnout, cíl vyšší doběhnout pod dvě hodiny.

cslo 5179Počasí si můžeme jen přát, vybrat si ho nelze. Na druhou stranu, počasí je takové, jaké je oblečení. A to byl dlouho problém. V čem běžet, když rosničky hlásí nárazový vítr a teploty kolem 8 stupňů? A když dlouhé kalhoty poněkud dřou na stehnech, a poněkud trošku při běhu padají, než se nasají potem a jako suchý zip se přilepí k nohám? (Asi bych měl taky říct, že jsou mi trošku větší v pase). Řekl jsem si, že to nechám na ostatních, a do Prahy jsem v doprovodu rodiny vyrazil se všemi variantami oblečení. Věřil jsem, že už pohled na další běžce v metru mi pomůže v poznání.

K poznání jsem dospěl. Každý vypadal jinak. Od lidí v trenkách a tílku až po dlouhé kalhoty, bundu a kulicha. Tak jsem to přestal řešit a zůstal jsem pořádně oblečený. K čelence jsem přidal lehké zelené rukavice (zejména jsem si dal záležet na tom, aby ladily s červenou bundou a tmavě modrými kalhotami), u vstupu do technické zóny se rozloučil s rodinou a vydal jsem se na shromaždiště. Mé písmeno na startovním čísle mě poslalo do sektoru „H“, a vzhledem ke startovnímu číslu 5179 tipuji, že jsem byl někde uprostřed startovního pole. Start a cíl byl u Rudolfina, a už zhruba půl hodiny před startem zde byla úžasná atmosféra plná očekávání. Nejdříve jsem se ale potřeboval vyčurat, a opět jsem kvitoval, že to mají kluci v porovnání s holkami tak lehké. Sportovní pisoárek, který nemá ani dveře, ani stěny kolem, natožpak strop, je super zážitek! Cestou do startovního sektoru ukazuju konkurenci své vypracované sexy nohy, to když do chlupaté kůže vtírám reklamní vzorek hřejivé sportovky. Dopíjím nápoj a doufám, že cestou nebudu zase potřebovat na malou stranu. Zvlášť, když na okraji Malé Strany ve druhé půlce závodu poběžím.

bezciPár minut do startu. Kolem lidé ze všech možných zemí, domácích amatérských běžců ale samozřejmě drtivá většina. Poslouchám konverzaci kolem sebe, z repráků rozhovory s osobnostmi, včetně prezidenta Klause, který je lehce zraněn, takže namísto vystřelení na trať po startu vystřelí před startem. Nasazuji sluchátka a startuji přehrávač mp3, který jsem včera poctivě nabíjel. Ani prd, ani tón. Horečně hledám po kapsách mobil a při soustavném poskakování a protahování zapojuji sluchátka do něho. Vteřiny do startu, nervózními prsty se snažím najít nějakou kloudnou muziku; nakonec vítězí záznam pražského koncertu Marka Knopflera, který sice není ideální pro běh, ale zato ho miluju. Do prvních tónů se mi mísí startovní výstřel a tóny Smetanovy Vltavy, kterými nás silné reproduktory vysílají na trať. Je to nádherný zážitek, desítky vteřin ale uběhly, a já stojím stále na místě. Konečně se dav lidí začíná pomaloučku posouvat, a v době, kdy vodiči afrických běžců v čele závodu dokončují pátou minutu na trati, protínám i já startovní čáru a zapínám stopky. Zhruba za 10 minut proti nám běží černé čelo závodu. Nádherný zážitek. Přemýšlel jsem chvilku, jestli neskočit k nim, a dostat se tak v přímém přenosu do televize. To ještě do příště doladím.

Atmosféra úžasná. Od Rudolfina směrem k Palackého náměstí přihlížejí a fandí tisíce lidí, ta masa běžců a diváků kolem mě je uchvacující a motivující. Ve vzduchu vidím „zavěšený“ vrtulník, který pořizuje přímý přenos pro ČT4. Běžíme po nábřeží směrem do Nuslí, zhruba po třech kilometrech začínám potřebovat čurat. Nevím, nakolik je tento pocit podpořen několika běžci, kteří mají evidentně podobné pocity jako já, a kteří je okamžitě řeší skoky za plakátovací plochy apod. K tomuto já se nesnížím, vidím před sebou velké červené nápisy v propozicích; psalo se tam zhruba „neočůrávejte Prahu, když na občerstvovačkách jsou toi-toiky“. Jenže občerstvovačka je ještě daleko, až na pátém kilometru, a při představě, jak lomcuju dveřmi mobilní kadibudky a pak mě při vykonávání potřeby předbíhají tisíce běžců, se lehce oklepávám. Zatni měchýř a táhni, říkám si, klušu dál, a snažím se potřebu vytěsnit. Myslím z hlavy, samozřejmě. Za pár minut se potvrzuje, že na bolest či trápení se dá rychle zapomenout, když přijde bolest nebo trápení větší.

Že přijde krize, bylo jasné. Že přijde na čtvrtém kilometru, to mě zdrtilo. Nenápadně si mačkám pravý bok a snažím se zhluboka dýchat a hlavně nezastavovat. Takto běžím až na občerstvovačku, kde se zastavit musím. Ne ale kvůli píchání v boku, ale proto, že při pokusu napít se matonky z papírového kelímku schovávám polovinu obsahu kelímku na horší časy pod bundu. (O pět kilometrů později k matonce pod bundu přidávám žlutý iontový nápoj). Nechápu, jak někdo může pít z třetinkového papírového kelímku, kde je necelá dvoudecka nápoje, a přitom běžet. Decku jsem tedy vylil na sebe, pak jsem se skryl mezi občerstvovací stoly, abych nebyl smeten dalšími běžci. Stojím, dopíjím zbytek nápoje, odhazuji kelímek a rozebíhám se. Píchání v boku je pryč. Další už mě naštěstí až do cíle nepotkalo. Asi dobrý oddíl. A taky jsem zapomněl na tu svou opačnou potřebu, než je pití. Běžíme poprvé přes Vltavu, hromada lidí nás povzbuzuje, fotí, natáčí. Stáčíme se doleva, běžíme ke Smíchovu. Místy běžíme po kostkách, je-li to možné, upřednostňuji běh mezi tramvajovými kolejemi, kde dlažba není. Zhruba každé dva kilometry hraje skupina mladých lidí jakousi „garážovou muziku“, někde jí naslouchají desítky lidí, někde svými bicími soupravami a přeřvanými elektrickými kytarami vyluzují takový hluk, že posluchači jsou až za hranicí hygienického ochranného pásma. Baví mě se k tomu zvuku přibližovat, a pak ho zase nechávat za sebou. Ne, nepoznal jsem žádný song z těch, které hudebníci nabízeli, když jsem běžel kolem. Poděkovat jsem jim přesto chtěl, ale jinak, než zvednutým prstem jsem nemohl. Jednalo se o palec, aby nedošlo k mýlce.

Zajímavé také je sledovat běžce kolem sebe. Většina z nás se soustředíme na sebe a svůj výkon, někteří si ale stíhají povídat. Za zmínku stojí, že běží lidé s batohem na zádech, lidé doslova tlustí, mladí i staří, slepci s vodiči, vedle mě běží šílenec naboso, jen v žabkách, v televizi jsem pak viděl, jak v davu běží kněz nebo kdo to byl s takovou tou červenou čepičkou na hlavě. Vytunění borci v drahých hadrech s pulsmetrama vedle lidí v teplákách a vytahaných tričkách. Holky, které běží v elasťákách a v tílku bez rukávů, namazané nějakým – asi hřejivým- sajrajtem. Tyhle holky nevypadají, že by jim byla zima, ale kůži mají takovou, že bych o ni nastrouhal okurku do salátu, kdybych na něj měl zrovna chuť (a u sebe okurku).

Co pět kilometrů, to předávačka štafety. Firmy, rodiny, nevím kdo ještě, prostě čtveřice, které se chtěli zúčastnit, se přihlásili na štafetový běh. Někdy měli štafetoví běžci problém doběhnout jen těch pět kilometrů, často pochodovali po trati v hlubokém předklonu s prsty zabořenými tam, kde jsem je měl na čtvrtém kilometru taky (pro jistotu připomínám, že to bylo v boku). Zajímavé bylo sledovat předávky, na to jsem se vždycky těšil. Často se totiž jednotliví členové týmu nemohli dlouho najít a navzájem se hledali hlasitým voláním.

dortDo druhé půlky závodu jsem vběhl někde kolem 4000.místa, plus mínus 2000 míst. Běželi jsme opět kolem Rudolfina, tentokrát směrem na Malou Stranu. Hradčany jako na dlani, na mostě davy lidí, nádhera. Pak jsme opět potkali některé závodníky, kteří to měli do cíle snad už jen kilometr. My myslím jakási skupinka, která se vytvořila kolem mě, a která udržovala vcelku podobné a příjemné tempo). Běželi jsme kolem Holešovické tržnice, a pak jsme se plynule a ladně dostali do poslední čtvrtiny závodu. Do čtvrtiny, kde hodně foukalo a kde nebylo moc lidí, kde by nejvíc bodl energetický gel poslední záchrany, který jsem si s sebou (samozřejmě z pro mě v té chvíli neznámého důvodu) dobrovolně nechal doma. Pořád jsem ale běžel jako stroj, šlo to. Každý kilometr byl jasně označen, tady ale byly nějak daleko od sebe, jako by je vítr odfoukával od sebe. Na 18.kilometru jsem se naposledy napil, část jsem opět mrsknul pod startovní číslo. Běželi jsme pod novou budovou Allianz pojišťovny, dokonce tunelem, který byl uzavřen jen kvůli nám, běžcům! Pak po pravé straně opět Vltava, mírný kopeček, pod nohama zase kostky, a už jsme se po nábřeží přiblížili cíli. Poslední most přes Vltavu, u cedule 20.km mám dokonce pocit, že jsem svůj robotický krok malinko zrychlil. Nic mě nebolelo, ale do cíle jsem se už těšil. Cedule pak byly každých sto metrů, a pak už nás čekal špalír diváků, kteří nás hnali do cílové rovinky. Zhruba minutu před koncem pobytu na trati mi dohrál poslední přídavek Knopflerova koncertu, o to intenzivněji jsem vnímal diváky podél trati. 2:01:25 svítilo na displeji v cíli, když jsem se do něj vřítil. Po odečtu byl můj oficiální čas 1:55:53 hod., což znamenalo 4287.místo v celkovém pořadí. Pro zajímavost, Pavel Nedvěd byl o 11 minut rychlejší, ale i to stačilo na umístění o několik tisíc míst výše.

Poslední metry jsem přemýšlel, jak se budu v cíli radovat ze svého prvního absolvovaného půlmaratonu. Jestli tam jako vlítnu a ruce vylítnou nahoru a zařvu JÓ, nebo se budu radovat tak jako dovnitř, jak se říká…no, nakonec nás do cíle ve stejné vteřině vběhlo tolik, že jsem se nevešel ani na cílovou fotku, a tak jsem jen vypnul stopky a postupoval dál….odevzdat čip, dostat gratulaci a medaili, termofólii, banán, pomeranč, matonku, sušenku… Bylo mi božsky, nejen kvůli těm vyplaveným endorfinům, které na mě pomalu usychaly, ale byl jsem opravdu spokojený až nadšený. Z atmosféry, z lidí, ze zážitku. Nadšení doplnil ještě Double Whooper od Burger Kinga, který mi koupila manželka, a který jsem do sebe tlačil při převlékání se do suchého ve vestibulu stanice metra Staroměstská. Při kompletním převlékání do suchého v kabince pánských záchodů v obchodním centru Harfa jsem si jen tak mimoděk vzpomněl, že zhruba před dvěma a půl hodinami jsem potřeboval na záchod.

Nestal se ze mě (asi) žádný běžecký maniak, ale přesto jsem se zaregistroval na další půlmaratón, tentokrát do Českých Budějovic, kde se poběží v červnu. A budu-li mít z tohoto závodu opět zase tak blažený pocit, a budu-li i nadále fyzicky zdráv, pak strávím zimu a brzké jaro častým běháním, abych se přes další pražský půlmaraton v dubnu příštího roku postavil na pražský květnový maraton pro velký kluky a holky. Abych si pak ve stáru nevyčítal, že jsem se o těch 42 kilometrů aspoň nepokusil ...

diplom

Přidejte svůj komentář

Very HappySmileWinkSadSurprisedShockedConfusedCoolLaughingMadRazzEmbarrassedCrying or Very SadEvil or Very MadTwisted EvilRolling EyesExclamationQuestionIdeaArrowNeutralMr. GreenGeekUber Geek
Vaše jméno:
Komentář (zde můžete používat HTML tagy):
  Ověřovací kód. Pouze písmena bez mezer.
Ověřovací kód:
 

TOPlist

Archív


Kalendář

Detaily k pozvánkám jsou v rubrice Události a pozvánky.
 
 
facebook logoStaňme se přáteli na Facebooku. Stačí najít NAŠE KOSMONOSY a požádat o přátelství. Těším se na Vás!

 

 

 

Zpráva autorovi

Jméno:
Email:
Text zprávy:
Anti-spam dotaz: kolik je 1 + 2?

ODKAZY

Město Kosmonosy
Oficiální stránky města Kosmonosy.
Kosmonosy-kultura
Stránky Osvětové besedy a Muzejního spolku.
ZŠ Kosmonosy
Webové stránky ZŠ Kosmonosy.
MŠ Kosmonosy
Webové stránky kosmonoské školky.
SK Kosmonosy
Stránky Sportovního klubu Kosmonosy.
Mažoretky Pomněnky
Stránky mažoretek TJ Sokol.
Psychiatrická léčebna
Stránky Psychiatrické léčebny Kosmonosy.
SSK Cosmanos
Stránky Střeleckého klubu.
SDH Kosmonosy
Stránky dobrovolných hasičů Kosmonosy.
Kuželkářský klub Akuma
Stránky Kuželkářského klubu Akuma Kosmonosy.
ZO ČSCH Kosmonosy
Stránky kosmonoských chovatelů.
Knihovna Kosmonosy
Stránky kosmonoské knihovny.
Fonfusoviny
Co předcházelo zdejší rubrice Extra (aneb nejen městem živ je člověk).

Tato webová stránka používá cookies. Používáním této stránky souhlasíte s jejich využitím. Chcete-li zjistit více informací o cookies a jak s nimi pracovat, použijte tento odkaz.

Používáním této stránky souhlasíte s využitím cookies pro zajištění funkce nástroje Google AdSense.