info@nasekosmonosy.cz
725 244 482
Naše Kosmonosy
V roce 2011 se náš tým „Blázni z Kosmonos“ odhodlal poprvé vyrazit do Beskyd na extrémní přechod Beskyd. Loňská trasa měřila zhruba 83 km s převýšením přes 4500 m (detailní reportáž naleznete zde). Už pár hodin po návratu z tohoto loňského dobrodružství jsme věděli, že u toho chceme být i v roce 2012. Tak se také stalo – a i letos jsme v naší kategorii Hobby uspěli. Za úspěch se zde totiž pro drtivou většinu účastníků považuje trasu ujít v předepsaném limitu třiceti hodin. Letošní trasa byla navíc trochu jiná, což znamená hlavně delší a těžší. Časový limit však zůstal nezměněn.
Oproti loňsku pořadatelé otočili směr přechodu sedmi nejvyšších vrcholů Beskyd. Namísto trasy z Frenštátu pod Radhoštěm na Malý Javorový (kopec nad Třincem) se startovalo ve Třinci a končilo na náměstí ve Frenštátu. Trasa se tak natáhla zhruba o 7 kilometrů (včetně jednoho stoupání sjezdovkou z Třince právě na Malý Javorový), nastoupané výškové metry se zastavily těsně pod pěti tisíci metry – 4930 m. Pořadatelé tak jen museli vyřešit dilema, jak téměř tři tisícovky závodníků převézt ze „základního tábora“ ve Frenštátu na start do Třince. K tomuto přesunu nakonec využili šestnáctivagónovou soupravu Českých drah.
Oproti loňské reportáži je ta letošní jiná. Rozhodl jsem se, že nebudu pořizovat fotky, ale průběh trasy a hlavní časové milníky si budu nahrávat na diktafon. (Podle neoficiálních informací skončil náš tým ve složení Mirek Suchý – David Odnoha první (!) v kategorii muži do 40 let s diktafonem).
Ještě než se začtete do popisu průběhu tohoto výletu, měl bych vám sdělit, jaký jsme měli cíl. Nejprve musím podotknout, že cíl se měnil zcela operativně. Po loňském čase 27 hodin 42 minut jsme si v týmu sedli, zanalyzovali příčiny a nastavili si cíl 20 hodin. K tomu jsme se měli dopracovat optimalizací bagáže a redukcí neefektivně využitých časových úseků, rozuměj přestávek. V této chvíli opouštím slovník „automotive“ dodavatelů. Vzhledem k určitým předpokládaným zdravotním omezením jsme nakonec cílový čas změnili na 24 hodin. O tom, zda se nám tento cíl podařilo splnit, se dočtete v reportáži níže….
Pátek, 7.září 2012
07:56 Na vlakovém nádraží Mladá Boleslav-město usedáme do vlaku Českých drah, které nás přes několik přestupů (Nymburk, Kolín, Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí) mají dovézt až na místo činu. Mirek zaregistroval jízdenky i místenky elektronicky, a zejména více než dvouhodinovou cestu vlakem Košičanem jsme si parádně užili.
14:30 Brzký příjezd do centra dění má své výhody. Rychle procházíme registrací, platíme zálohu 500 Kč za čip a startovní čísla, v úschovně necháváme věci, které budeme potřebovat až po příchodu do cíle – spacáky, zubní kartáčky, náhradní trenýrky a tak. Před sokolovnou nakupujeme produkty Nutrend, které sice jsou v souladu se sliby pořadatelů se slevou, ale již takhle brzy odpoledne není Shleha, zásadní to tekutina v případě, že už fakt není fyzicky ani psychicky odkud brát. Jako logistik významně pozdvihávám obočí. Takže hledáme obchod, kde bychom něco takového koupili. Pak podléháme reklamní ceduli a mizíme v domě, kde je na chodbě napsáno „Bezstresová zóna“. Zde nakupujeme něco podobného, jen výrazně dražšího, a míříme na oběd. V rámci příprav dáváme bezva svíčkovou, pivo, v pekárně kupuju rohlíky ke klobáskám, které mám s sebou pro případ krize z chybějícího masa, a stejně jako loni se stěhujeme na trávník před kinem, kde ležíme a odpočíváme před závodem.
17:20 Podřimování a soustředění narušila krátká dešťová přeháňka, lze-li takto oněch 39 kapek, které jsem napočítal ve svém okolí, nazvat. Pak se opět klube sluníčko. Pomalu se chystáme vyrazit k nádraží. Hlavním úkolem se stává upevnit na batoh startovní číslo.
18:20 Chvilku po hlavním průvodu, který vyrazil z náměstí, vyrážíme na vlak i my. Začátek cesty na nádraží lemují velkoformátové výkresy dětí z místních škol. Některé jsou obzvlášť povedené, nejvíc mě pobavil ten, který říká, že těch 13 hodin běhu musíme zvládnout.
18:30 Jsme na nádraží. Čeká zde jeden vlak, usedáme do posledního vagonu a čekáme. Měl by přijet ještě jeden vlak, plánované odjezdy jsou 19:09 a 19:19. Jeden se jmenuje Adidas Terex, druhý Continental. V jakém jsme my, to netuším, každopádně se nepotvrdily obavy, že budeme hodinu a půl stát v uličce. Sedíme, a to je hlavní.
18:49 Přijíždí druhý vlak, osmivagónová souprava. I ta se průběžně plní závodníky, kteří stále proudí z centra Frenštátu.
19:09 Onen druhý vlak nakonec jako první odjíždí směr Třinec. Stejně ho dojedeme, v Českém Těšíně se totiž máme spojit.
19:25 Do pohybu se dává i náš vlak, nálada v našem vagónu je sice plná očekávání, ale přesto výborná.
19:55 Náš vlak přijíždí na nádraží Frýdek Místek. Náš vagón vybuchuje smíchem, když příjemný ženský hlas na nádraží oznamuje, že „na kolej první přijel speciální vlak Adidas Terex Continental Beskydská sedmička, s pravidelným odjezdem ve 20:07“. Nicméně přesně ve 20:07 vlak opravdu odjíždí směr Český Těšín. Včas, jako vždy.
20:40 Začíná spojování obou vlaků v Českém Těšíně. Už dlouho jsem neviděl osobní vlak se šestnácti vagóny. A nyní v něm sedím.
21:00 Přesně v devět večer se vlak dává do pohybu a za pár minut je očekáván na nádraží v Třinci.
21:12 Tak, a jsme tady. Bezmála tři tisícovky lidí vystupují z vlaku a po počáteční tlačenici se pod dohledem policistů tiše přesouvají na náměstí Svobody, kde je slavnostní start závodu. Poprvé v životě vidím hodně blízko oheň typický v železárnách a podobných provozech.
21:55 Dorazili jsme na náměstí Svobody v Třinci, vše je evidentně o pár minut zpožděno. Co to ale je v porovnání s tím, co nás čeká, že? Po namazání intimních partií indulonou, přelepení bradavek náplastí a nastavení čelovky poslouchám pokyny organizátorů a zdravice významných osobností kraje a města a sponzorů. Duše závodu, Libor Uher, informuje o problémech s přeznačováním tras a vyzývá závodníky, aby zbytečně nezávodili ve městě, rozhodovat se bude při stoupání do kopců. Zaznívá informace, že zhruba třetina závodníků do cíle nedojde. Očekáváno je příjemné počasí, na závěr ještě požehnání a start se blíží.
22:25 Zaznívá státní hymna – nejsou zde totiž jen turisti, jako jsme my dva, ale také borci, kteří budou soutěžit o titul Mistra republiky v extrémním přechodu Beskyd dvojic.
22:35 Slavnostně odstartováno, do závěrečného odpočítávání sledujeme obří ohňostroj a za tónů skladeb z Pevnosti Boyard a Piráti z Karibiku se masa lidí vydává za tatrovkou Karla Lopraise, kterážto již neodmyslitelně patří ke startu této akce. První hodinku jdeme pěkně ve štrůdlu víceméně po rovině, policisté kvůli nám na chvíli zastavují provoz na silnicích, a to i těch nejhlavnějších. Pak to začíná. Stoupáme po ostré kamenité sjezdovce směrem na Malý Javorový. Zde se poprvé odděluje zrno od plev. My jsme zatím stále v kategorii zrna. Alespoň myslím.
Sobota, 8.září 2012
00:25 Malý Javorový je dobyt. V nohách máme 614 výškových metrů a chystáme se na první ze sedmi hlavních kopců – Velký Javorový. Ten je ještě o 86 metrů výše. V této chvíli se v davu navzájem ztrácíme. Zatímco Mirek vyráží dál v domnění, že jsem mu utekl, já jsem zatím stále na místě a hledám jej. Po chvilce oba zapínáme mobily a nacházíme se.
01:35 První čipová kontrola - kontrolní koberec na Ropici ve výšce 1082 m.n.m. Rázem máme ve sbírce dva ze sedmi hlavních vrcholů. To byla ale jediná cesta po vrstevnici – závodníci v kategorii Sport sbíhali dolů do Řeky a pak zpět nahoru na Ropici. My, „hobíci“, jsme byli této štrapáce ušetřeni. Přesto nás v této pasáži hodně sporťáků předbíhá. Zrovna tady je navíc místy hodně bahnitý úsek. Na Ropici hodně účastníků usedá a začíná svačit. My jdeme bez přestávky dál.
02:45 Je příjemná zářijová noc, a my dorážíme na první občerstvovací stanici – Morávku. Poprvé odpočíváme, za deset minut se stihneme občerstvit a vyrážíme dál. Čeká nás stoupání do příšerné sjezdovky Sviňorky a pak výstup na náš neoblíbený kopec Travný. Suma sumárum 728 výškových metrů.
03:00 První ostrý záběr do svahu travnaté sjezdovky Sviňorky a píchá mě v levém koleni. Nejsem žádný cimprdlich, ale trochu se začínám bát dalších minut. Mirek poctivě stoupá strojovým tempem, posílám ho napřed. Po chvíli musím zastavit a na hlavu si vrátit šátek, protože mám oči plné potu. Snažím se nemyslet na koleno a dřu! Sviňorka jedna!
03:50 Začíná drobně pršet, zrovna v době, kdy absolvujeme lesní úsek plný kořenů, které se nyní stávají kluzkými. Přijde mi to všechno mnohem delší, než když jsme to šli loni opačně. Ale i z této strany je vrchol doslova a do písmene v nedohlednu.
04:30 Konečně jsme na vrcholu Travný, 1203 m.n.m. Není tady moc místa, po kontrole a záznamu do karty se proplétáme mezi svačícími kolegy a míříme dolů, do Krásné. Máme za to, že tam bude teplá polévka. Najednou zácpa, nikoliv ta břišní (neustálým pohybem přivolávám spíš opak), ale přicházíme k místu, kde je velmi ostrý a kluzký sestup, a kde se musí po jednom. I tady se ukazuje, že v naší populaci musí být určité – naštěstí malé – procento blbců. Zatímco se drtivá většina lidí spořádaně, ale pomalu posouvá k onomu místu, předbíhá nás „polem-nepolem“ zhruba desítka pánů, kteří prostě čekat nemohou a kteří nás musí předběhnout, ať to stojí, co to stojí a kudykoliv to bude. Konečně to máme ve zdraví za sebou a čeká nás nekonečně klesání, kde se o mě poprvé výrazněji pokouší únava. Koleno drží.
5:21 Míjíme právě to místo, kde jsme se loni rozhodovali, zda vzdát nebo nevzdat. Dnes je to lepší, Mirek na mě zase musí čekat. Sestupuje mnohem rychleji, než já.
5:40 Dorážíme na občerstvovačku do Krásné, nadmořská výška rovných 500 m.n.m. Asi nejlepší občerstvovací stanice – největší výběr, plocha, obsluha. Po více než sedmi hodinách na trase si dáváme dvacetiminutovou pauzu. Bohužel ani tady není polévka. Doplnili jsme vodu do lahví, využívám pěkného trávníku, a i když je chladno, poprvé nechávám vydechnout nohám a na chvíli povoluji boty. Máme za sebou asi 28 kilometrů. Pomalu se rozednívá.
6:03 Světlo už je takové, že uklízíme čelovky zpátky do batohu. Bohužel si uvědomujeme, že je dnes ještě budeme potřebovat. Dalším vrcholem je Lysá hora, to znamená 824 metrů nahoru.
7:15 Nic nenasvědčuje tomu, že by mělo být hezky. Prší, fouká vítr, je nepříjemné chladno. Mnoho závodníků si obléká bundu nebo minimálně nasazuje kapuci, já zatím vyčkávám, zejména proto, že bunda je úplně vespod a neměl jsem v plánu ji použít. Po levé ruce vidíme v mlze obrysy Lysé hory.
7:43 Stojíme u rozcestníku pod Lysou horou, čeká nás kilometrové ostré stoupání. Ukazatel také oznamuje, že na Smrk je to 13,5 km. Přestává pršet. Hluboký nádech a vyrážíme.
7:55 Jsme na vrcholu Lysé hory, procházíme kontrolním kobercem. Ukazatel ukazuje, že máme za sebou 38 kilometrů, ale spíše o pár méně. Kupodivu je zde otevřené občerstvení, polévka, kafe a tak, ale fronta taková, že bychom prochladli. Polévku dáme až v Ostravici. Tam už snad opravdu bude.
8:05 Vrazil jsem do sebe (již doma koupené) pálivé klobásky a rohlík, za chvíli mě začne pálit žáha. Ale pochutnal jsem si. Vyrážíme po červené a pak po modré značce směr Ostravice.
9:14 Zdá se nám, že za polévkou určitě nejdeme nejkratší možnou cestou. Otepluje se, teploměr na jednom z domů ukazuje 15 stupňů Celsia.
9:40 Dorážíme do areálu ZŠ Ostravice. Probíhá kontrola karet a jejich označení. Kousek od nás malý filmový štáb zpovídá jednu ze závodících slečen, radši mizíme. Jako první jdeme na polévku, je skvělá a stejně jako před rokem v kelímku Nutrend. Poté vyrážíme ven před školu, převléknout se, vyměnit ponožky, poslat zprávu domů, že zatím ještě žijeme. Když si všechno pěkně rozprostřu, hustě se rozprší. Když se schováme pod střechu, pršet přestane. Doplňujeme energii ve formě čokoládových bonbonů a tatranek, přidáme trochu banánů a melounu, iontový nápoj, a už jsme připraveni pokračovat. Odsud již odjíždí svozové autobusy pro kolegy, kteří zde vzdávají. Několik jich v budově a tělocvičně vidíme. Naše plány jsou zatím stále ještě jiné.
10:30 Přesně v půl jedenácté vyrážíme na Smrk, letos je to nejvyšší stoupání, jedná se o 866 výškových metrů. Naštěstí jinou cestou, než kterou jsme loni scházeli dolů, těšíme se na zkratku, kterou pořadatelé vyjednali se správci parku. Jen doufáme, že se nám vyhne ono kamenito-kořenové úzké stoupání. Zatím to vypadá tak, že ano.
11:35 Z rozcestí ve výšce 870 metrů jsme vyrazili do velmi ostrého stoupání, které trvalo asi deset minut. Zatím nejtěžší peklo, jaké pro nás pořadatelé připravili. Přede mnou se náhle zjevuje šestiletý klučina, kterému téměř nestačím. Uklidňuji se tím, že při některých akcích jsem již registrován jako veterán, takže na to mám nárok. Mirek doráží chvilinku po mně, podává super výkon. Vylézá sluníčko, nakonec snad bude doopravdy hezky.
12:02 Tak, a je to tady. Připojujeme se na onu nechtěnou cestu, kterou jsme si ze všeho nejvíce nepřáli. Cestou se dozvídáme, že vítězná dvojice v kategorii Sport je už s časem 13:05 hod. v cíli na frenštátském náměstí. Ani si to moc neužili, nevím, co z těch krásných hor v takovém kalupu mají.
12:14 Procházíme neavizovanou (skrytou) kontrolou, máme to kilometr na vrchol Smrku. Míjíme mohylu věnovanou Johnu Lennonovi, tahle část stoupání nepatří k těm nejtěžším.
12:31 Dobyta další kóta, nadmořská výška 1276 m.n.m, Smrk. Mnozí odpočívají, svačí, my do sebe rychle cpeme jen rychlé cukry a vyrážíme dál. Další kontrola by měla být v sedle pod Smrkem. Při klesání do sedla mám několikrát pocit, že už kontrolu ve svítivých vestách vidím, ale vždycky mi ten obraz někam zmizí. Obávám se, že mám „halušky“, Mirek spíše předpokládá, že závodníci před námi mají svítivé oblečení. Budu mu věřit, je to lepší varianta.
14:02 Opět trochu jinou cestou, než loni, přicházíme na Čeladenku, kde je opět polévka a možnost občerstvení. Po polévce konečně dáváme kafe a dostavuje se krize. Bavíme se, jak dál, zda dál, s každou další vteřinou se ale situace zlepšuje. Dozvídáme se, že jsme zhruba na šedesátém kilometru, takže zbývá dalších třicet v případě, že nevyužijeme novinky letošního ročníku – zkrácené trasy z Pusteven přímo na Radhošť. Nejdříve ale musíme na Čertův mlýn, vrchol poblíž Kněhyně, která je nepřístupná. Za zmínku ještě stojí objednávka kofoly s rumem, kterou učinila jedna závodnice s tím, že jinak nemůže dojít. (Navíc právě startovala metylová aféra)
15:00 Po téměř hodině na Čeladence máme doplněné pití, máme v sobě životabudiče a startujeme do poslední třetiny závodu. Všem se to zdá strašně daleko, nám taky, spousta lidí již zde plánuje, že půjde onu zkrácenou trasu – tedy že vynechá klesání do Ráztoky. My zatím ještě nevíme, rozhodneme se až na Pustevnách. Po odpočinku vyrážíme vstříc dalšímu vrcholu vcelku optimisticky.
16:50 Uff, skoro dvě hodiny jsme stoupali k Čertovu mlýnu, kousek od nás jsou Pustevny. Z loňska mám neodbytný pocit, že další pasáž je relativně jednoduchá a víceméně jen z kopce. No, není to úplně pravda. Vůbec to není pravda.
17:24 Před Pustevnami sympatická dívčí patrola, která nám označuje kartu a sděluje, že do cíle je to buď 19, nebo 23 kilometrů. My už víme, že když dáme onu delší trasu, zařadíme se před všechny závodníky, kteří půjdou zkratkou, i kdyby byli v cíli třeba o pět hodin dříve. Rozhodneme se právě až na Pustevnách.
17:30 A už je to tady. Přestávka, přebalení (batohů), občerstvení. Naposledy tankujeme vodu a ovoce a tatranku, jedná se o poslední občerstvovací stanici. Mnozí si kupují párek, my do toho nejdeme. Na bolavé koleno poprvé dávám ibalginovou mast, zbytek lehkých drog dávám do kapes, ať je mám po ruce. Pro jistotu dávám na své fialové malíčky na nohách náplast, byť jsem zatím bez puchýřů. Rozhodujeme se, že zkusíme onu dlouhou trasu. Sázka na jednu kartu, snad to vyjde.
18:10 Vyrážíme prudkým klesáním z Pusteven na Ráztoku. Mirek zase hodně napřed, já k tomu na kamenité cestě mluvím do diktafonu. Jasný blázen. Vzpomínám na loňský rok, kdy při stoupání na stejném místě jeden závodník zvracel jak na lesy. Ještě letos ho slyším omotaného kolem stromu.
18.43 Kontrolní koberec u lanovky v Ráztoce. Tato chvíle je pro nás důležitá. V případě, že dojdeme až do cíle, nám právě toto pípnutí zajistí mnohem lepší pořadí ve výsledkové listině. Stoupání z Ráztoky, z výšky 580 metrů n.m., je zpočátku relativně uživatelsky příjemné. Pak však padá tma, nasazujeme čelovky a jdeme nekonečně dlouho, téměř jen sami dva, nekonečně dlouhým černým lesem. Opět se mi zdá, že tudy jsme loni nešli. Druhý den při pohledu do mapy zjišťuji, že šli. Ale dolů to odsýpalo rychleji, a v chumlu nám to nepřipadalo tak těžké.
20:00 Vylézáme z černého lesa na hřeben Radhoště. Vítr je trochu silnější, v pozadí vidíme krásné červánky. Skupinka závodníků, která přes Ráztoku nešla, nám obdivně tleská. Ještěže neví, jak už toho mám vnitřně dost. Anebo tleská proto, že si to umí představit.
20:13 Na cestě jsme už dvacet jedna a půl hodiny.
20:15 Vítr neutichá, těšíme se na klesání do údolí. Očekávaná kontrola u kaple na Radhošti není, posunula se níže. Z výšky 1129 m.n.m. tedy začínáme klesat, klesání má končit až v 550 metrech n.m. Necítím chodidla, celá pálí, ale stále nemám puchýře. Opět mám pocit, že melu z posledního. To opravdové poslední ale teprve přijde. Ještě několikrát.
20:50 Uprostřed klesání poslední kontrola. Je celkem chladno, kontrola se hřeje u ohně. Tato kontrola jakoby od sebe pomyslně i skutečně dělila schůdnější část sestupu a část mnohem těžší a delší. Míříme až na sedlo Pindula, odkud je to údajně „pouhých“ 13 kilometrů do cíle. Vítr nám chvílemi z dálky přináší zvuk z frenštátského náměstí, kde probíhá doprovodný program. Mnoho našich kolegů – závodníků se tam teď možná s půllitrem v ruce pohybuje do rytmu. Zhruba v těchto momentech už jsme si jisti, že cíl dojít do 24 hodin zůstane nepokořen. Ještě stále ale máme šanci dojít do cíle do půlnoci. Spoléháme zejména na poslední pasáž, která by měla být po silnicích a chodnících.
21:35 Pindula. Přecházíme silnici, Mirek využívá otevřené restaurace a dodává energii pomocí kofoly. Já aplikuji poslední porci legálních a zdraví prospěšných drog, pro jistotu volám domů (co kdyby to bylo naposledy). O tom, jak náročný je závěr závodu, svědčí i fakt, že některé týmy i zde vzdávají a do Frenštátu dojdou mimo pořadí po silnici. Mají to tři kilometry. Ale toho bohdá nebude, aby Blázni z Kosmonos vzdali jen kvůli únavě a vyčerpání.
22:00 Na cestě jsme přesně 23 hodin a 17 minut. Navzájem se uklidňujeme, že na dně jsme oba, při pohledu na ostatní závodníky, kteří ostře stoupají kolem nás, je pak vidět, že jsme na tom všichni stejně. Všichni mají jakýsi stěží popsatelný nepřítomný výraz, jsem si jist, že ten můj obličej vypadá minimálně stejně špatně, ne-li hůř. Už se moc nemluví, jen jde.
22:43 V této chvíli za sebou máme rovných 24 hodin na trase. Stopky se mi zastavili na čase 23:59:59, víc neumí. Sice už jsme chtěli být v cíli, na druhou stranu je úspěch, že stále jdeme. Mačkáme se, máme za sebou poslední drastické stoupání (zde byla loni směrem dolů pěkná klouzačka), máme to dva kilometry na poslední kopec, Javorník (pouhých 918 m.n.m). Drogy asi zabraly, halušky nemám a po bílém kamení se mi jde docela dobře.
23:00 Ve Frenštátu asi končí večerní program na náměstí, soudě dle zvuků ohňostroje, který zdálky slyšíme. Vizuální dojem, který je u ohňostrojů spíše vyhledávaný, si musíme nechat ujít.
23:15 Javorník dobyt. Všechny předepsané kopce máme za sebou, teď už „jen“ sejít na náměstí. Mirek opět dává Kofolu, na mě zbyla jen nepříliš vychlazená Coca-cola light, paní v restauraci říká, že do cíle asi 6 kilometrů, hodina a půl. Naštěstí nevěříme, jsme si jisti, že díky zpevněné cestě, kterou jsme šli loni s davem nahoru, tam budeme dříve.
Neděle 9.září 2012
00:01 Ještě, že jsme se předem nepodívali do mapy. Zjistili bychom, že z Javorníku do Frenštátu půjdeme po zelené, která je v porovnání s očekávanými silničkami naprosto strašná. Strašná!!! Nejen, že je technicky náročná, ale i psychicky. Ani snad nechci vzpomínat na chvíli, kdy jsme mířili za osvětleným městem, abychom v zápětí zmizeli v černém lese a určitě šli na úplně jinou stranu. Jdeme opět ve skupině, všichni nadáváme na cestu, na špatné rozcestníky, které byly určitě pořadatelským týmem přelepeny údaji, které nás měly zdeptat. Zdá se to nekonečné, mám pocit, že do Frenštátu musíme přijít tou nejdelší možnou cestou. V poslední části sestupu se přizpůsobuji Mirkovu tempu, odtrháváme se od ostatních a míříme sami do cíle. Necelých patnáct minut před jednou hodinou ranní vcházíme do města.
00:54 Jsme v cíli, zhruba 90 kilometrů v nohách. Moderátor s námi, či spíše s Mirkem, dělá rozhovor, děláme reklamu Kosmonosům, protože v Beskydech naše město kupodivu není moc známé. Na ceduli na pódiu svítí „Blázni z Kosmonos 26:11:42 hod“. Vylézáme na dřevěnou KáDvojku, vhazujeme drobný peníz na dobrou věc, máváme divákům, slézáme, vracíme čip, dostáváme zpět zálohu a k tomu pivo a náramek „Dal jsem Beskydskou Sedmičku“. Vyplavený efedrin bych mohl lahvovat. Pivo mi ale nechutná, koupený párek také ne. Stěhujeme se do školy, kde přespíme.
02:30 Po sprše jsme si ustlali na školní chodbě, ulehám, a víc už nevím.
06:30 Mirek vstává, já si ještě pár desítek minut přidávám. Lehká snídaně, zabalit věci a vyrazit do blízkého podniku, kde se schází místní alkoholoví štamgasti. Kafe, kola a přesun na náměstí, kde se koná slavnostní vyhlášení, před kterým se koná parádní hodinový koncert kapely Buty. Pak už jen čekáme na tombolu. Jejího konce se však bohužel nedočkáme – po čtvrt na dvě nám odjíždí vlak zpět. Tombole tedy obětujeme i oběd, který si opak dáváme v zakouřené nádražní hospodě ve Valašském Meziříčí – ale ten smažák s hranolkami byl skvělý!
20:00 Přijíždíme na místní vlakové nádraží. Mirkova žena Marta nás odváží domů. Sprcha a milosrdný spánek.
Tak zase za rok?
PS: Náš výsledný čas 26 hodin, 11 minut, 42 vteřin nás zařadil na 134.místo v naší kategorii, tedy muži, hobby, do 40-ti let. Na startu bylo 435 týmů, došlo ale jen 271. I z tohoto pohledu lze naše vystoupení označit jako úspěšné. Byť naše původní plány zůstaly v kategorii snů.
Přidejte svůj komentář
