Letošní „Příhrazské schody“ se povedly

Sobota, 11 Květen 2013 18:35 David Odnoha

schody malá A povedly se nejen po stránce počasí, které v sobotu 27. dubna meteorology opět neposlechlo a nabídlo sice chladnější, ale pro sportovní výkony příjemné počasí. Rekordních 129 závodníků se sešlo pod Příhrazskými schody v srdci Českého ráje, aby si vyzkoušeli svou fyzičku a zvládli 300 metrový úsek s převýšením 80 metrů za co nejkratší čas. Turisté, kteří někdy šli červenou Zlatou stezku Českého ráje, dobře vědí, o jaké místo se jedná.

Ono se sice řekne schody, ale je to kombinace nepravidelných kamenných schodů, kořenů, krátkého úseku kovových schodů a všude přítomného listí. Těch několik málo minut, kdy závodníci schody zdolávají, ale nabízí takový adrenalin a test fyzických a zejména psychických hranic každého jedince, že letos pořádající Horolezecký oddíl z nedalekého Mn.Hradiště oslavil již 35.ročník této akce. A vzrůstá i počet bláznů, kteří se poslední dubnovou sobotu přijíždějí zcela dobrovolně zničit. Bláznů doslova všech věkových kategorií – jedinou podmínkou pro start je totiž ta, že dotyčný umí chodit.

Z naší rodiny umíme chodit čtyři, ta naše nejmenší, které bude brzy pět, říkala jo, ne, jo, ne, jo, ne, až nakonec zůstala u „ne“ a svou formu se rozhodla ukázat až za rok. My ostatní jsme se zmáčkli. Anetka se startovním číslem 50 svou kategorii „žákyně“ s časem 5:00 minut vyhrála, stejně tak se dařilo mé ženě Daniele, která se startovním číslem 107 napsaným fixem na noze (protože došla startovní čísla ) vyhrála svou kategorii v čase 4:51 min. O tom, jaká kategorie to byla, zde nebudu psát, protože říkat ženám nad 35 let veteránky, to chce dost odvahy. Já si naopak jako veterán připadal, a ve své veteránské kategorii jsem skončil pátý, s časem 3:21 min. což je zároveň můj osobák (loni jsem skončil sedmý až osmý s časem 3:34). Paradoxní bylo mé na ruce napsané startovní číslo – 111 (jedenáctka je totiž mé životní číslo).

Určitě se letos projevily naše dva cvičné výběhy schodů týden a dva týdny před samotným závodem. Pravda, chtěli jsme trénovat více, ale letošní dlouhá zima, kdy ještě v první dekádě dubna byla trať částečně zledovatělá, toto znemožnila. Holky už napřesrok nemají moc co zlepšovat, i když se říká, že obhajovat je těžší, než vyhrát poprvé. Já své rezervy určitě mám a vím o nich. Jedna věc je ale zajímavá. Čím hůř se na trati cítím a bojuji s pocitem, že to vůbec nejde a že spíš jdu, než běžím, tím lepší mám v cíli čas.

Dneska už se plíce srovnaly, svaly zase pracují tak, jak mají, hlava má jasno, že letos už mě k běhu do Příhrazských schodů nikdo nedonutí. Ale o tom, že na konci dubna 2014 budu stát na startu se snahou ještě vylepšit svůj letošní čas, o tom nemůže být pochyby. A děkuji horolezeckým nadšencům, že máme všichni tuhle báječnou šanci vyzkoušet, čeho jsme schopni.

schody velká