info@nasekosmonosy.cz
725 244 482
Naše Kosmonosy
Už po třetí se vracím v letním období ve vzpomínkách do dětských prázdnin v Kosmonosích. Tentokrát to bude – i s ohledem na nádherně horké léto – o koupání. Zvláště proto, že v tomto směru se zde hodně změnilo. A doba, ve které se budeme pohybovat? Byla to kontroverzní 50. a 60. léta. Samozřejmě minulého století!.
Nejbližší příležitost od mého bydliště ve Stakorské ulici, spíše pro otrlé, byla požární nádrž u křižovatky Linhartovy a Boleslavské ulice. V běžné mluvě to byl vždy „kal“ – kdysi tam plavaly husy, plavili se koně (naposledy cirkusáky), na jaře jsem tam u břehu pozoroval pulce. Pohlednice z 50. let ukazuje kal v tehdejší Stalinově třídě.
Občas se nádrž čistila a při tom bylo možno vidět poměrně vydatný pramen.
(Foto B. Nazarová).
Bohužel záhy po revoluci byl sveden do kanalizace, nádrž zavezena, plocha vyasfaltována a upravena na dnešní parkoviště. Nostalgie?
Rovněž málo využívaný ke koupání byl Panský rybník pod Babou.
Nebyl totiž z důvodů chovu ryb moc čistý, naopak silně bahnitý, bylo zde hodně komárů a ovádů a babička mě strašila, že zde topí psi. Přesto jsem se tady jako kluk několikrát koupal, ale silný zážitek to nebyl. A neznám moc kamarádů, kteří to zkusili také. Přesto byl až donedávna rybník velmi romantický, po jeho „revitalizaci“ se romantika jaksi ztratila. Nostalgie?
Další rybník ke koupání, na druhou stranu od rodné ulice, byl v Oboře, obklopený tehdy jen lesem a ovocnými sady. I když, podobně jako Panský, lemován rákosinami a bahnitý, relativně čistý. Na jednom místě byl přístup do vody upraven a dokonce navezen písek až do vody, takže jsme měli malinkou pláž. Sem jsme chodili už s partou, často ale s doprovodem dospělých. Tehdy už mě začala bavit biologie a „panský“ s okolím byl plný života – ve vodě okružáci, plovatky, žáby i užovky. Spousta hmyzu: bohužel i zde ovádi a komáři, ale já obdivoval brouky a motýly, zvláště pak vážky: v hmyzím světě patří mezi nejlepší letce a jsou hmyzem s nejdokonalejším zrakem. Pozornosti neunikly ani kvetoucí rostliny, ty se mě nakonec staly profesním osudem. Bohužel, tehdy jsem ještě nefotografoval a tak využívám fotku mého spolužáka Jirky Zahradníka z roku 1958. Na toto místo se ještě v tomto článku vrátíme. Jistě víte proč!
V polovině padesátých let bylo u Průhonu vybudováno moderní zahradnictví (navazující na bývalé Kotrmanovo) a nedaleko vybagrována zavlažovací nádrž – „japan“. Půda na jílech a slínech je zde po deštích mazlavá, takže jsme se občas „vymázli“. Dno mělo podélný sklon, takže v mělké části bylo i pro neplavce. Voda byla příjemně vyhřátá, i když světle okrově zabarvená od zmíněného jílu. V prvních letech byla nádrž bez vegetace, ale přesto mě nádrž lákala. Na jedné procházce jsme s mojí sestrou vlezli na vor a plavili se i nad hloubkou, což tatínka dost znervózňovalo.
No a dnes byste japan, kdo to nezná, hledali složitě: je ukryto v hustém porostu třtiny, rákosu a hlavně keřového náletu. Jedna cesta vede z Průhonu. Nostalgie?
Do okruhu našeho pozdně klukovského koupání patřil i tajemný „švarďák“ na Bradlci. Šlo o zatopený čedičový lom, kdysi pana Švardy z téže vesnice.
Fotografie je vypůjčena z České geologické služby, čímž naznačuji, že lokalita je stále v pozornosti jako potenciální zdroj nerostné suroviny - olivinického nefelinitu. Chodili jsme k němu hezkou cestou přes Oboru, pak polní cestou kolem jiného, rovněž zatopeného lomu Toťáku. Voda bývala čistá a velmi osvěžující, ale i údajně zrádná. Fakt je, že už to vyžadovalo zdatnost v plavání. V současné době je Švarďák obklopen zástavbou rodinných domů a už to není ona romantika.
Dále od „domova“ byla k dispozici hornostakorská požární nádrž pod Babou, většinou s příjemně teplou vodou, i když střídavé kvality. Z lávky u kbelu (betonové výpustě) se dalo bezpečně skákat. Jednou jsem tam - asi v roce 1975 - přijel s účastníky jedné studentské brigády. Po několika pivech v místní hospodě naskákali rozjaření studenti i studentky do vody nazí. A následoval malér. Nakonec, díky smutným očím studentek, nás příslušník VB (veřejné bezpečnosti) pouze pokáral. Byla holt (= zkrátka a dobře) jiná doba! Konečně přicházejí na řadu dvě kosmonoská koupaliště. První již z období první republiky - Plivátko v Propasti. Asi ve dvacátých letech bylo na potůčku, tekoucím do Panského rybníku vybudováno polopřírodní koupaliště s částečně betonovým břehem a dnem u vlezu na mělčinu. Vzhledem k malým rozměrům se mu říkalo plivátko. Přestože sem s ohledem na relativní bezpečí často chodili rodiče i s malými dětmi, já jsem se zde po prvé topil. Tatínek musel vletět do vody v kalhotách. Na jeho nedokonalé fotce se v popředí plácá moje sestra.
Okolí bylo a částečně i dnes je půvabné v době květu třešní. Jó, když třešně zrály … k tomu viz „Letní třešňová vzpomínka Jany Tiché“ na tomto webu loňského července. Toto koupaliště bylo již dávno zrušeno, možná i v souvislosti s výstavbou silnice R10 koncem 80. let, dnes je v okolí cyklokrosový areál (bike base).
Koupaliště v Kosmonosích – legenda, bohužel zatím s otevřeným koncem.
Tady, už jako student gymnázia, jsem prožil několikeré nádherné prázdniny, takový stříbrný vítr. Historie budování koupaliště je dobře známá. Výstavba na místě Oborského rybníka probíhala svépomocí v letech 1661 až 1965, sám jsem si odpracoval desítky brigádnických hodin a byl jsem na naše koupaliště hrdý. Byl! Odpustím si meditace nad smysluplností nápadu, nad smutným osudem samotného koupaliště. Veřejných diskuzí bylo a je kolem něho dost. Chodil jsem sem obvykle po obědě a vydržel do večera, kdy se rozsvítil věnec zářivek na stožáru uprostřed umělého ostrůvku. Plavat jsem samozřejmě uměl, ale nic moc. Naštěstí se mne ujal dnes dlouholetý kamarád, pedagog Oldřich Křížek, později držitel řady ocenění za trenérské úspěchy, který mě trpělivě učil standardní volný styl, prsa, i znak. Znak je jediná plavecká disciplína, která nezačíná skokem z bloku, ale v okamžiku startu se plavci odrážejí od stěny bazénu. I ten fígl otočení těla o 180 stupňů po odrazu jsem se musel učit. Díky Oldo! Motýlka alias delfína, který je jak technicky tak fyzicky náročný plavecký styl (proto se s ním setkáváme prakticky výhradně v závodním plavání) jsem záhy vzdal. Dívám se s pohnutím na fotografie z dob největší slávy: první tři z druhé poloviny 60.let (K. Šípek?), čtvrtá je reprodukce pohlednice ze 70. let (Pressfoto, D. Vrzák).
Vanitas vanitatum? Samozřejmě že ne!
První krok k rehabilitaci po osamostatněmí Kosmonos se stalo dětské koupaliště, kam jsem zašel letos s dětmi.
Nakonec i dospělí si přijdou na své, viz. hroch v popředí!
Nakonec si neodpustím nostalgii. Ve sborovně naší školy visí nad dochovaným krbem obraz původního rybníku od baronky Klinerové, asi před 1. sv. válkou.
A ještě jedno „zahraniční“ koupání. S rodiči ještě jako mimino jsem se vozil v kočárku k Jizeře, na jejich oblíbené místo pod Chudoplesy, blízko přívozu pana Bergla.
Později pak častokrát pěšky nebo na kole zn. Pionýr, nakonec mnohokrát se studenty z brontosauřího tábora na Zvířeticích. Příští léto tam vezmu své mladší děti. Nemohu ve vzpomínkách opomenout ani koupaliště v Mladé Boleslavi. Na skvělém bicyklu zn. Favorit jsem jezdil rád na architektonicky úžasná koupaliště v Bělé p.B., Dobrovicích a Mšeně, ale i do oblíbených Drhlen nebo na Jívák. Ale to už byla jiná životní kapitola.
Václav Petříček, srpen L.P. 2013
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Ještě prozraď, kde na vše bereš čas?
Držím palce, ať klapne vydání knihy a oslavy našeho stoletého města.